Víš, co je největší romantika? Sedět na zápraží, dívat se na slepice a poslouchat kohouta. Víš, co je největší horor? Když sousedi místo „dobré ráno“ křičí: „Umlč toho kohouta, nebo zavoláme hygienu!“

A tak jsem si po dvaašedesáti letech řekla: „Dost bylo města, jde se na venkov!“ Zabalili jsme krámy, psa, kočku a slepice a odstěhovali se sto padesát kilometrů od Prahy. A pak začal kolotoč, co by nevymyslel ani Cimrman.

Nejdřív pes. Ten starý nám během covidu umřel. Srdce bolelo, ale já si řekla: „Bez psa to nejde.“ A tak otevřu inzerát a bum! – kouká na mě psí holčička. „Bude to jezevčík,“ tvrdili. Jenže když jsem viděla ty lopaty místo pacek, bylo mi jasné, že tenhle jezevčík sežere i jezevce. Lilinka se jmenovala. A že prý trochu nevychovaná. No bodejť by ne, když vyrůstala v bytě, kde žilo dvanáct lidí najednou! Ale byla to zlatíčko – jen s jemnou příměsí ďábla.

Pak přišli slimáci. Dva tisíce metrů zahrady a já denně sbírala tři stovky těch slizkých potvor. Záda křupala jak stará postel v hotelu. A tak jsem si povzdychla: „Potřebuju indický běžce!“ A hele – na Facebooku paní nabízí samce, samici a bonusovou kachnu „do foroty“. Slimáci byli během týdne pryč a na jaře se nám vyklubalo jedenáct malých běžčátek. Zahrada k nepoznání a já měla pocit, že jsem génius.

Jenže tráva rostla pořád. A tak jsem dostala další geniální nápad: živá sekačka! Hned druhý den volá paní: „Sousedí prodávají dva beránky, nechceš jednoho? Jinak půjde do mrazáku.“ No a jak to dopadlo? Přijeli k nám oba.

Jenomže ouha – jeden měl postavu jako kulturista, druhý jak baletka. „To bude asi ovce,“ říkám. A byla. No a první den utekli.

A začalo rodeo!

Běhám po vesnici, vlasy slepené, gumáky plné vody, protože jsem sebou sekla rovnou do rybníka. Manžel je chytá do sítě, už má ovci za nohu – a ona mu vyklouzne, jako kdyby měla na kopytech máslo. Sousedé se válejí smíchy, rozdávají chytré rady: „Musíš je chytit zezadu!“ (děkujeme, pane chytrý). A já mezi tím ječím: „Ty vole, co jsem si to zase vymyslela?!“

Po šesti hodinách přišel borec-farmář, lusknul prstem, nahnal ovce ke kozám – a bylo po všem. Já seděla na bobku, funěla jak lokomotiva a vnuk prohlásil: „Babi, sem už nikdy nepřijedu!“

A víš co? Možná si teď vážně pořídím koně. Protože když už cirkus, tak pořádnej. 🎪🐴

P.S. Po zahradě už běhají také krůty…